Reklama
 
Blog | Tomáš Jungwirth

Devadesát let poté aneb od čechoslovakismu k europeismu

Přesně před devadesáti lety, 29. února 1920, byl přijat dokument, který definitivně institucionálně ukotvil nově vzniknuvší Československou republiku. Snad to je dobrá příležitost pro krátké zamyšlení nad ideami, z kterých tento útvar vycházel, a nad jeho identitou. Z této perspektivy bych jej chtěl srovnat se vznikem a vývojem evropských společenství.

 

Vznik a ukotvení „národa československého“

Kořeny moderního československého státu je třeba hledat především ve století, které jeho vzniku předcházelo. Přestože stát Koruny české až do roku 1918 formálně nezaniknul, a přestože tento měl svoji dlouhou a pohnutou historii, samo o sobě by to nemohlo stačit ke vzniku samostatného státu. Bylo třeba nového historického kontextu. Ten nastal právě v 19. století, kdy se jasně ukázalo, že pro to, aby nějaký státní útvar mohl být funkční a stabilní, je třeba ideje, jež sjednocuje jeho obyvatele a vytváří jistý rámec, ve kterém se může plně realizovat společenský život. Do té doby roli této ideje plnilo především náboženství či víra, případně pak i autorita panovníka; s buržoazní revolucí, rozvojem empirického vědeckého poznání a s výrazným zvýšením role střední třídy se však vyjevila její zastaralost a neschopnost reagovat na nastálou situaci. Bylo třeba najít novou sjednocující ideu. Volba padla na jazykově, etnicky a kulturně homogenní entity, byl vytvořen konstrukt národa v moderním smyslu slova. Národ se brzy stal hlavním hybatelem společenských změn.

Reklama

Tuto skutečnost plně reflektovala situace po první světové válce, kdy v nově uspořádané, fragmentované Evropě vzniklo vícero států, které svůj vznik odvozovaly právě od národní identity. Vznik státu českého by v tomto kontextu byl jen a jen logický. Místo toho zde ovšem vzniklo Československo (jako unitární stát!), ke kterému bylo navíc na základě Trianonské dohody připojeno území Podkarpatské Rusi. Nový stát se nicméně stále tvářil jako stát národní, pouze pojem národa českého byl nahrazen národem československým (analogicky jazyk apod.).

Čím bylo možno vznik tohoto útvaru obhájit? V preambuli k první československé ústavě se dočteme o uplatnění práva národů na sebeurčení. Mlčením je ovšem přejita otázka, zda vůbec něco jako národ československý existuje. Znaků, které mohly Čechy a Slováky sjednocovat, nebylo mnoho: podobný jazyk, společná existence v habsburské monarchii (avšak rozdělená do jejích značně odlišných polovin – například právní dualismus se nepodařilo překonat za celou dobu existence první republiky) a s přimhouřením oka ještě krátká epizoda společného státu, sahající hluboko do prvního tisíciletí. Nutno se přiklonit k přesvědčení, že československý národ byl pouze a jen konstruktem, sloužícím naplnění výsostně pragmatických cílů Masaryka a několika dalších politiků. Na tom nakonec není nic přespříliš překvapivého; v kontextu doby reálně hrozil vznik „velkého Německa“, které by bývalo obklopovalo přes čtyři pětiny hranic samostatného Česka. Československo mělo získat silnější pozici v mezinárodním společenství, díky Podkarpatské Rusi navíc dosáhlo i na společnou hranici se spřáteleným Rumunskem. Není však také překvapivé, že Slovákům jako té slabší z obou složek „Československého národa“ existence jednotného státu dlouho nevyhovovala.

 

Aktuální myšlenka evropské domoviny

Na nedávném semináři k výročí čs. ústavy prohlásil s nádechem ironie současný český prezident: „Myšlenka československé domoviny je dávno přežitá, dnes je aktuální myšlenka evropské domoviny, ve které je naším cílem už ani ne nezávislost, ale alespoň autonomie.“

S první částí Klausova výroku bych si výjimečně dovolil souhlasit. Dokonce se domnívám, že myšlenka společného československého státu získala naprosto zásadní trhliny už bezprostředně po druhé světové válce. Dobový kontext totiž kázal, že zárukou trvalého míru, stability a bezpečnosti v Evropě může být pouze útvar daleko územně rozsáhlejší než tehdejší Československo či kterákoli další evropská země. Ve chvíli, kdy se toto vyjevilo, tak odpadl hlavní, totiž výsostně pragmatický argument pro existenci tohoto státu.

Mottem dne se stal eurofederalismus, který razili nejvýznačnejší představitelé poválečné Evropy. Například Winston Churchill se tehdy vyslovil ve prospěch vzniku spojených států evropských a Jean Monet prohlásil již v roce 1943: „Mír v Evropě nenastane dokud její státy budou zakládány na základně národní suverenity (…) Země Evropy jsou příliš malé, aby mohly svým národům zaručit prosperitu a sociální vývoj. Proto evropské státy musí společně založit federaci.“

Myšlenka spojené Evropy stojí od počátku na obecnějších ideových východiscích jako je křesťanská tradice, lidská práva, občanská společnost, princip solidarity či subsidiarity. Odlišnosti mezi členskými státy EU jsou však zřejmé (a na tom nemůže nic změnit ani oxymoronem zavánějící heslo „spojeni v odlišnostech“, které razila např. preambule Smlouvy o ústavě pro Evropu). Snad proto je (a jistě ještě dlouho bude) identita národní pociťována mnohem silněji než identita evropská. Evropský integrační proces si od počátku v pragmatičnosti své existence nezadá se vznikem československého státu.

V druhé půli svého výroku se ovšem Klaus zásadním způsobem mýlí. Evidentně se totiž domnívá, že v dnešní době neexistuje potřeba společného evropského řešení snad jakékoli politické otázky. Českou republiku v rámci EU staví do pozice Slovenska, které se jak v roce 1939, tak v roce 1968 dosti krátkozrace zuby nehty drželo myšlenky vzniku samostatného, respektive federativního státu a ignorovalo kontext, ve kterém se nacházelo. Ano, Slovensko vzniku samostatného státu v roce 1939 dosáhlo, stejně jako později státu federativního, ale za jakou cenu? V prvním případě za svou nezávislost na Česku zaplatilo závislostí na Říši, v druhém obětovanou možností hájit svou nezávislost vůči Sovětskému svazu. Co nám nyní navrhuje hlava státu? Snad bojovat tak dlouho za svou nezávislost na Evropské unii, až se dostaneme do definitivního područí Ruské federace?

Idea spojené Evropy (přirozeně postavené na federativním základě, jak vyplývá už ze samotného názvu EU) narozdíl od idey spojeného Československa není ideou přežitou, naopak je aktuálnější než kdy dříve. Opět už jen z čistě pragmatických důvodů. Jedině jednotná Evropa může hrát silnou roli v dnešním multipolárním světě. A to je jistě v našem zájmu, vycházíme-li z předpokladu, že EU dokáže hájit (jakkoli rozdílné) zájmy svých členských států ve výsledku lépe než by je hájily Spojené státy, Rusko či Čína. Přesto však musím uznat, že volba slabých osobností typu baronky Ashtonové do nejvýznamnějších exekutivních funkcí EU může v někom vyvolat i pochybnosti o správnosti tohoto předpokladu…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama