Hegel rozlišoval tři základní okruhy závazků – závazek vůči rodině, vůči občanské společnosti a vůči státu. Evropa byla v minulosti tak úspěšná, protože dokázala tyto tři okruhy udržet odděleně – jinde sféra rodiny pohltila sféru státu apod. Ale dnes v Evropě rodina už není sférou závazku, ale spíše jen smluvní záležitostí založenou na přetrvávajícím konsensu. Stát naopak hraje v Evropě stále větší roli, a to i ve formě inkorporování občanské společnosti ve svých strukturách. Přitom to, že v Evropě je přes husté zalidnění, průmysl a války životní prostředí v lepším stavu než jinde, může být vysvětleno skrze svobodu sdružování a tlak nezávislého občanského sektoru. Entitou, která si ještě zachovává svou relativní nezávislost na státu jsou (R. Scruton)
města, která nutí občany uvědomit si, že jsou schopni spolu žít v míru. Narozdíl od států města nemají tendenci rychle militarizovat konflikty. (S. Sassen). Město může být zosobněním morální ideje – tak jako Praha i během dob komunismu. Jejich krása se ale z ničeho nic může stát pouze turistickou atrakcí a prodejním artiklem. Budoucnost měst tkví ve sdíleném osídlení, veřejném prostoru a organickém vývoji. Ve městech už nemá být místo pro nepropustné (Scruton)
hranice, které však architekti umí dobře projektovat – zejména ve formě dopravních tepen. Pak se ztrácí odstředivost, která je pro města tak typická a nastupuje jejich parcelování. Město ztrácí svůj organický charakter, mizí městské centrum, lidé se v něm už nesetkávají. Namísto zdí je budoucnost urbanismu v membránách – polopropustných hranicích, které dovolují šířit nové ideje i mezilidské porozumění. Místo, které svádí lidi dohromady a nutí je na sebe vzájemně působit pomáhá k rozvoji (R. Sennet)
demokracie, jejíž krizi můžeme dnes nacházet přímo v jejím srdci, v zemích Západu. Debaty jako ta o islámském centru na Ground Zero budí obrovské emoce veřejnosti. (F. Zakaria) Lidé se podvědomě bojí islamizace, protože zavádění práva Šaría by mohlo vyústit v konci teritoriální jurisdikce států, jak ji známe po celé moderní dějiny (R. Scruton). To však vede k tomu, že Západní svět rezignuje na svůj unikátní univerzální hodnotový systém, který je pro zbytek světa jakousi blyštivou supernovou, zcela mimo jejich dosah. Západní společnost popírá sama sebe, když chce na základě demokratického konsensu změnit
lidská práva, jež jsou ze své podstaty absolutní, neměnná a antidemokratická. (Zakaria) Někteří je dokonce považují za něco, co vyšlo z módy (K. Schwarzenberg). Samotné právo na svobodné volby však nutně nezakládá demokracii (Zakaria). Takový byl dojem na začátku 20 století, ale později se ukázalo, že bez respektu k lidskoprávnímu rámci demokracie nemůže existovat. (S. Ebadi) Základní problém liberální demokracie je skutečně v jejím jádru – třeba v takovém Rusku totiž žádná demokracie není. Jednou z příčin tohoto stavu je i dezinterpretace konce studené války, která měla zakončit(G. Yavlinski)
dějiny. Ty však pokračují dál svou přirozenou cestou. Zdá se, že ne vše končí demokracií a dokonce ani tržním hospodářstvím (Schwarzenberg). Ve dvacátém století byla základní otázka „co je třeba udělat?“. V jednadvacátém to je „kdo udělá, co je třeba udělat?“. Dříve panovalo přesvědčení, že národní stát je vrcholem ideje samosprávy, schopen naplňovat tužby a potřeby všech jeho obyvatel. Národní stát měl moc uskutečňovat věci a schopnost politicky rozhodnout, kde tuto moc uplatnit. Dnes ale moc pohlcuje
kyberprostor. Tuto „negativní globalizaci“ však nenásleduje globalizace politická (Z. Bauman). Dnes není ani tak podstatné „jak žijeme“, ale spíše „kde žijeme“ – a je to ve stále větší míře v kyberprostoru. (Scruton)