Co z toho, co v životě děláme, je skutečně vrtění
ocasem, a kdy raději necháme ocas vrtět námi? Tato otázka se zdá být aktuální
zejména ve vztahu k moderním sociálním sítím.
Je nakonec zřejmé, že abychom v životě, osobním i
profesním uspěli, nemůžeme se vyhnout permanentnímu chlubení se ocasem, zatímco
zbytek psa zůstává skryt. Vždyť co jiného je posílání životopisu potenciálnímu
zaměstnavateli či strategie svádění osoby opačného pohlaví než schematizace
naší osobnosti na žádoucí míru? V globalizovaném světě je prostě příliš
mnoho psů na příliš malé ploše, než aby někdo měl tu trpělivost si je jen tak
prohlédnout celé. Ne, spíše se podívá na ocasy, a posléze dá šanci vlastníkům
těch, jež jej zaujaly. V tomto také tkví jedno z pomíjivých kouzel
Facebooku. Často si namlouváme, že lidé, které máme „v přátelích“ jimi skutečně
jsou. Místo toho však známe jejich výstavní ocasy (lišící se i podle toho,
kolik je toho kdo na sebe ochoten prozradit apod.) a jejich vlastníků pouze
zlomek. Zároveň však máme díky Facebooku možnost nechat se ocasy oslovit a
propracovat se až k poznání psa. Možná tak narazíme i na naše budoucí
skutečné přátele.
Můj facebookový profil je jednoznačným příkladem ocasu
vrtícího psem. Můj virtuální život má totiž značný vliv na ten skutečný. Užívám
si možnosti čas od času svou virtuální tvář pozměnit, ať již změnou profilového
obrázku, zájmů, či přátel. Ale už jen to, že tato možnost skutečně existuje,
jasně poukazuje na iluzornost celého podniku, protože ve skutečném životě to,
jak víme, tak jednoduché zdaleka není. Přesto si musím přiznat, že můj
reálný život je do značné míry tím imaginárním korigován, či lépe řečeno, deformován.
Připustit, aby taková situace nastala, je snad ve výsledku chyba. Pro tuto
chvíli se toho však nejsem ochotný vzdát. Skončím proto asi jako Dustin Hoffman
ve jmenovaném filmu, a pro možnost pochlubit se tím nejzářivějším z ocasů
se vzdám čehokoli, co by obyčejný pes měl žádat. A nebo mě to třeba časem omrzí
a přeberu nad ocasem zas jednou kontrolu.