Reklama
 
Blog | Tomáš Jungwirth

„Losnu nebo Mažňáka?“ aneb Svět podle Jakla

Můj dojem z dnešní přednášky Ladislava Jakla na FSV nejlépe vystihuje zmíněné okřídlené motto z Foglarových Rychlých šípů. Přestože jeho řeč měla být (a z většiny také byla) o nástrojích a možnostech marketingové komunikace v politice (což je oblast, ve které má Jakl nespornou erudici: nakonec, jím vedená kampaň, ve které „Klausomat" volal lidem do domácností, je legendární), nevyhnul se prezentaci svého světonázoru. A ten stojí na zdánlivě pevných základech dělení světa na pravici (rozuměj ty vzdělanější, úspěšnější, bohatší) a levici (sociálně slabší, méně schopné, převážně manuálně pracující). Kdyby se mě po své řeči zeptal, co z toho volím, řekl bych mu nejspíš po vzoru Jarky Metelky : „Ále, třeba bahňáka."

 

Kupředu levá, kupředu pravá: vždy a všude

Pravdou totiž je, že zmíněné základy lineárního pravolevého spektra jsou pevné skutečně jen zdánlivě. Za těch sto padesát let, co jsou v povědomí, na ně totiž působily vnější vlivy natolik intenzivně, že erodovaly téměř k nepoznání. Mnoho z nás už se na ně také proto bojí vůbec postavit. Většina politiků se sice dodnes tváří, že na nich stojí (volič je totiž na tomto dělení dodnes společensky i mediálně odkojen), ale ve skutečnosti je povětšinou opouštějí. Bohužel vesměs bez schopnosti nalézt přijatelnou alternativu. Ladislav Jakl je však pevně vrostlý do svého pravicového základního kamene a z této pozice svádí věčný boj se soupeřem na levici. Realita mezitím mílovými skoky uhání do dáli.

Reklama

Společenské, hospodářské, kulturní, ekologické, politické, právní a kdovíjaké ještě proměny v čase, tento konflikt dvou neslučitelných vnímání světa z pohledu rytíře světla Jakla nijak neotupily ani nepozměnily. Zalezlý ve svém brnění nevidí, že je zvenku celé zrezlé a hrozí se každou chvíli rozpadnout. Ne, pořád jde o ten samý ušlechtilý boj za hodnoty osobní svobody, odpovědnosti a vlastnictví. „Já nevěřím na nové myšlenky. Pravolevý spor tu byl před sto lety, je tu dnes a bude tu i za dvě stě let. Podstata je stále stejná. Podle ní je třeba posuzovat každý zákon či paragraf. I na každou otázku v hospodě existuje pravicová a levicová odpověď,“ prohlásil.

Jistě. Na otázku: „Dáš si ještě jedno?“, můžeme odpovědět buď „Ano“ nebo „Ne“. Zatímco uvědomělý pravičák si u toho však podle této logiky v duchu řekne: „Jednám tak, abych maximalizoval svůj užitek“, autentický levičák nejspíš nejdřív pomyslí na všechny chudé a jinak znevýhodněné, kterým by mohl svými (nadbytečnými) prostředky pomoci z mizérie. Ve výsledku však druhého od prvního najisto odlišíme pouze podle příslovečného baťůžku, PET lahve s vodou či snowboardu.

 

Pravá sem, levá tam: realita pryč

S panem Jaklem nesouhlasím proto, že vykládá blbosti. Ve svém záchvatu rytířství (nebo až spasitelství?) totiž pominul, že skutečnost neodpovídá filosoficko-ekonomickým teoriím poloviny 19. století. Protože není schopen absolutního poznání sebe sama, trh selhává – snad nejočividněji v neschopnosti „internalizace dlouhodobých externalit“. Lidsky řečeno jde zejména o nemožnost vyčíslit relativně abstraktní negativní dopady na životní prostředí, které jsou důsledkem značné části lidských činností. Jedná se o něco natolik komplexního, že nám jakákoli vědecká metodika neposkytne nic než velice obecný odhad. Trh nemá čeho by se přidržel, a tak volí ignoranci. Víra v jeho samospasitelnost se stává více než kdy dříve náboženstvím. Proto se od počátku 90. let prosazuje v ochraně životního prostředí zásada tzv. předběžné opatrnosti, vyjádřitelná mottem „in dubio pro natura“ (v případě pochybností ve prospěch přírody). Její vymáhání, stejně jako vymáhání principů udržitelného rozvoje, není myslitelné bez státních intervencí. Tuto situaci, kdy svoboda trhu a nečinnost státu vedou prakticky s jistotou k vyčerpání zdrojů a s velkou pravděpodobnosti i k celkové autodestrukci lidstva, lze označit za krizi tradiční pravice.

V krizi je ovšem i tradiční levice (myšleno levice vycházející z principu evoluce, nikoli revoluce). Tedy přinejmenším v Evropě, kde se sociální právní stát stal standardem, a kde i tzv. pravicové vlády dělají již v podstatě levicovou politiku. Levice ztratila svá dlouhodobá témata, protože její cíle byly naplněny (a to asi do větší míry, než se kdy kdo odvažoval doufat). Proto je dnes buď odsouzena k hrubému populismu nebo k pádu preferencí.

Podle Ladislava Jakla je „snadné a strašně nebezpečné zapomenout na samý cíl, ke kterému míříme“. Pro něj jím je zřejmě svobodný trh, minimální stát nevlastnící majetek, nízké daně, „suverenita“ ČR. Troufám si říci, že se k takovému cíli může upínat dnes a denně, ale stejně se jeho naplnění nedožije. Podle mě je naopak „snadné a strašně nebezpečné“ upnout se k jednomu cíli a slepě za ním jít. Je potřeba se dívat i pod nohy, je nutné sledovat, jak se svět kolem nás proměňuje (už proto, že se proměňuje bezesporu nejrychleji v dějinách lidstva). Je nezbytné cíle přizpůsobovat vývoji. Naše cesta kvůli tomu bude klikatější; nepůjdeme přímo doleva či přímo doprava. Místo toho bychom se měli vydat dopředu, a to hned. Zkušenost nás snad učí, že obě vyhrocené, „tradiční“ cesty vedou do pekel. Takže nakonec nemáme co ztratit.

 

 

P.S. „Nechápu, jak mohla ODS kampaň postavit na slovu ‚řešení‘. ‚Řešení‘ je přece typicky levičácký pojem! A ono je to přitom naopak, ti levičáci ty problémy spíš tvoří.“ LJ

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama