V Respektu vyšel minulý týden zajímavý článek s titulkem „Příliv studeného vzduchu“, který se zabývá problematikou uplatnění nezbytných kroků k předejití nezvratným změnám klimatu v demokratických státních zřízeních. Zdá se, že dva loňské „skandály“ (zveřejnění e-mailové korespondence britských klimatologů a faktická chyba ve zprávě IPCC), spolu se zásadním neúspěchem jednání o právně závazném dokumentu nahrazujícím Kjótský protokol, vedly k relativně zásadnímu obratu ve veřejném mínění západní společnosti o klimatické změně. Největší vliv na tuto skutečnost má ale samozřejmě všudypřítomná ekonomická krize, jejímž prizmatem dnes vše (náklady směřující k omezení příčin změny klimatu nevyjímaje) nazíráme. Kdo nechce prohrát volby, neučiní z klimatické politiky svoji prioritu. Nebo o tom alespoň nebude nahlas mluvit. Tato skutečnost je však dvojsečná. Pokud totiž Západ rezignuje na otevřenou artikulaci své klimatické politiky, těžko může klást jakékoli požadavky třetím zemím v této oblasti. Troufám si nastálou situaci zobecnit na tvrzení, že doba nepřeje ekologickému uvědomění.
Slavenka Drakulić ve své knize „Jak jsme přežili komunismus“ popisuje své dojmy z projevu Fidela Castra na konci 80. let. Hovořil o tom, že svému národu nemůže dovolit, aby si každý jedinec koupil auto. Hospodářskou neschopnost státu vozidla zajistit přitom celkem efektně zastřel ekologickou argumentací: „I tak je na světě příliš aut, celá Evropa se v nich dusí“. Drakulić na to reaguje: „V té chvíli jsem v jeho slovech odhalila hrůzostrašnou totalitní ideu ekologie, nebo lépe řečeno, totalitní použití ekologie. Aby zachránil Zemi, žádal od svého lidu, aby se vzdal lepšího životního standardu, a to ještě dřív, než ho poznal. Chtěl, aby zavrhli něco, co se považuje za symbol pokroku. Zdálo se mi, že požadoval od chudé předkonzumní společnosti, aby si osvojila postkonzumní ekologické uvědomění, což není nic jiného než postup totalitního myšlení.“
Pro to, aby se Západ nedopouštěl analogického postupu totalitního myšlení a nedostal se do pozice kazatele hlásajícího vodu a usrkávajícího víno, je třeba jediné: přehodnotit symboly pokroku, a to tak, aby reflektovaly žádoucí (rozuměj nezbytný) stav věcí. Jde přirozeně o dlouhodobý a velmi komplikovaný proces. Zdálo se však, že existuje podhoubí k jeho nastartování. Starost o životní prostředí se na Západě v posledních dvou desetiletí stala doslova módní záležitostí. Zelená byla všude a cokoli s předponou eko- či bio- mělo okamžitě body k dobru. Pokud by toto vedlo ke skutečné změně v našem myšlení, domnívám se, že reakce společností rozvojových zemí by na sebe nenechala přespříliš dlouho čekat. V principu věřím, že je možné, aby si „předkonzumní společnost osvojila postkonzumní ekologické uvědomění,“ a to bez nějakého dirigismu státních aktérů; čistě na základě podvědomého následování symbolů pokroku.
Vyvstává ovšem zásadní otázka. A to, zda je společnost vyspělých zemí skutečně „postkonzumní“ a ekologicky uvědomělá. Nejen výzkumy veřejného mínění naznačují, že v mnohém ani zdaleka. Ekologie mi přijde být přinejmenším v Česku vesměs vnímána jako loňská móda, která už letos nikoho nepřitahuje. Zejména zastánci pravicového liberalismu se významu této vědy dokonce často nepokrytě vysmívají. Sami však nezřídka v soukromí zapomínají, že jejich politické přesvědčení stojí na dualismu svoboda-odpovědnost a druhé jmenované neprojevují ani špetku. (Mimochodem, třesu se hrůzou při pohledu na nového šéfa MŽP, zejména pak při čtení jeho výroků o ideové zaslepenosti ministerstva, evidentně obsazeného tolik oblíbenými „ekoteroristy“).
Pokud mají následováníhodnými symboly úspěchu, které dáváme na odiv okolnímu světu být nadále velké SUV a okázalá vila – pořízené za jakkoli špinavé peníze, to je už přece jedno – pak asi začnu skutečně pochybovat o smysluplnosti demokratického zřízení. Citovaní vědci v již zmíněném článku v Respektu nahlas zauvažovali, zda by nebylo alespoň v oblasti klimatické politiky na místě dát demokracii na moment stop-stav a začít direktivně podnikat nezbytné kroky. Tak nevím. Pevně doufám, že to ještě není naše jediná možnost. V tuto chvíli se bohužel zdá, že jedinou alternativou je situace, kdy se přímky „myšlení ekonomického“ a „myšlení ekologického“ samovolně protnou v blízké budoucnosti. Spoléhat na to je ale velmi ošidné.
Říkáme si o velký průšvih a můžeme si za to sami. Je změna klimatu v seznamu námi nejpalčivěji vnímaných problémů skutečně na dvacátém místě?? Oprátku na hlavě máme nasazenu všichni. Nelze tedy než prohlásit: lidé bděte!
P.S. [Pavel Drobil] k otázce, zda již tedy začal studovat nějaké jiné učebnice ekologie a přírodních věd, dodal: „Myslím, že to je chybná představa o rezortu životního prostředí, že by ministr musel být odborníkem na takové věci.“ (http://www.parlamentnilisty.cz/vlada/170745.aspx)