Reklama
 
Blog | Tomáš Jungwirth

Občanská společnost a komunální politika

S nástupem nového úřadujícího předsedy Ondřeje Lišky vyhlásila Strana zelených za jeden ze svých základních programových principů co možná největší otevřenost spolupráci s občanskou společností. Chce se mi říci: pozdě, ale přece. Ovšem při vědomí toho, že SZ je a byla beztak ze stran zastoupených v Poslanecké sněmovně k občanskému elementu nejvstřícnější.


Uvědomuje si totiž
dostatečně jasně, že se jedná o třetí pilíř demokratického státu – spolu
s volným trhem a vybudovanou stabilní soustavou státních institucí. Bez
něj by neexistovalo volání po celospolečenském diskursu v zásadních
otázkách, vymizela by společenská solidarita a vůbec náplň pojmu „občanství".
Společnost by se nadále skládala pouze z navýsost sebestředných
a individualistických jedinců, postrádajících morální hodnoty,
nehledajících životní smysl, řídících se pouze pozitivně-právním rámcem. O
takové společnosti by již nebylo možno mluvit jako o demokratické (např. Tocqueville
v té souvislosti mluví o „mírném despocismu"). Stále znovu proto bývá
připomínáno, že občanská společnost nestojí proti
státu (jak se mylně domnívá například Václav Klaus, vrcholný to zastánce
individualismu), ale pouze mimo státní
sféru. Toto její postavení přitom poskytuje určitý prostor pro spolupráci
s politickou mocí, což si zelení uvědomují. Mám přesto své pochyby o věcné
správnosti zmíněné poučky – zejména ve vztahu ke komunální politice.

Jiří Pehe ve sborníku Impuls
pro občanskou společnost
píše: „Dobrá správa věcí veřejných má mnoho
úrovní. Je jasné, že na některých úrovních ji mohou lépe vykonávat přímo
občané, ať už vlastní samosprávou, nebo zapojením občanských organizací do
správní činnosti. I zde ovšem existuje nebezpečí, že takové prorůstání občanské
společnosti a orgánů státu může občanskou společnost korumpovat." Nemohu si
však odpustit otázku: Pokud mají správu věcí veřejných vykonávat na nižší
úrovni sami občané (resp. jejich zástupci), není potom logické, že snad
nejvýznamněji se může prvek občanské společnosti projevit přímo v komunální,
místní politice? Tedy ve sféře, která je sice „státní", ve smyslu státem
vybudovaných institucí a forem práce, ale zároveň je velice blízko člověku jako
takovému – už proto, že je zastupován lidmi, kteří řeší problémy lokálního
charakteru? Koneckonců zařazení samospráv do sféry „státní" a odborových či
profesních organizací o mnoha stech členech do sféry „občanské" často zdaleka
nepostihuje celou realitu. Jakmile získá občanská iniciativa nějakou jasnou
strukturu, nutně to znamená delegaci moci směrem od jejích členů na
představitele, a ten výsostně občanský prvek je tím pádem omezen.

Domnívám se tedy, že při absenci rigidních kandidátek,
tvrdé stranické disciplíny a zároveň při dodržování demokratických mechanismů
výkonu moci, by se komunální politika mohla (a měla) stát významnou součástí
onoho třetího pilíře demokratického státu. Pro to je přirozeně nutná zásadní
kultivace institucí komunální politiky – autonomistická vláda starosty Jančíka
na Praze 5 budiž odstrašujícím příkladem. Riziko korupce občanského prvku účastí
na demokratickém rozhodovacím procesu by přirozeně existovalo, jsem ovšem
přesvědčen, že vesměs by pro něj byl rozsáhlejší vstup do komunální politiky
dobrou investicí. Jen vítám, že v poslední době stále častěji vznikají
„zespoda" politické strany vázané na konkrétní lokální téma. V Anglii
například na záchranu stadionu, v ČR na stavbu Národní knihovny na Letné.
Pokud získají dostatečnou podporu veřejnosti, mohou s dalšími politickými
subjekty jednat z výrazně lepší pozice, než kdyby se jednalo pouze o
skupinku aktivistů s peticí. A to, co se občanské společnosti týče,
není vůbec málo.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama