Reklama
 
Blog | Tomáš Jungwirth

Postapokalyptická vize 2050

Veškerá jména, pojmy a události jsou smyšlené. Jakákoli podoba či analogie se skutečností je čistě náhodná.

Píše se 25. srpna 2050. Venku zuří vichřice, teploty se blíží bodu mrazu. Do práce se ale jít musí. Pamatuji si ještě doby, kdy v letních měsících panovalo teplé a slunečné počasí – poslední léta se bohužel na žádné jeho zákonitosti nedá spoléhat. Mezi lidmi se šušká, že se klima zbláznilo, a že si za to může lidstvo samo. Nahlas to řekne málokdo. Hrozí, že by se dostal na seznam sociálně nepřizpůsobivých občanů (SNO), a to je nanejvýš nežádoucí.

Beru si kabát a šálu a vycházím z domu. Před sebou vidím ohnuté hřbety asi deseti SNO, kteří svědomitě sbírají poletující listí, nedopalky a další smetí. Poslední dobou jsou ulice čisté, že by se z nich dalo jíst. Může za to především stále vzrůstající počet SNO, kteří dnes tvoří přes čtvrtinu dospělé populace. Nucené práce, které vykonávají za byt a stravu, totiž spočívají především v úklidu ulic, parků a dalších prostor. Kdo nepracuje s dostatečným nasazením, je přemístěn do pracovního tábora. Člověk si musí dát velký pozor, aby se nestal jedním z nich – stačí neuklidit po svém psu, konzumovat alkohol na veřejnosti, jet tramvají bez platné jízdenky či se i jen nekonformně obléknout. A pouliční kamery jsou všudypřítomné.

Přestože vlastním krásné nové auto, vydávám se raději na zastávku tramvaje. Máme sice opravené silnice a dotovaný benzín, dostat se kamkoli v rozumném čase je však téměř nemožné. Rozvoj silniční dopravy pokračoval v minulých desetiletích nevídaným tempem, kapacita silnic a dálnic ale dnes ani zdaleka nedostačuje potřebám. Cestou mě zastavují dva  příslušníci Veřejné hlídky a.s. Ty blyštící se lebky, ta mohutná těla navlečená v bombrech, ty tupé, bezvýrazné tváře s plochými nosy, vídám dnes a denně. Od zavedení tržních principů do ochrany veřejného bezpečí, se z hlídkování stal výnosný byznys. Počet příslušníků se dnes odhaduje na půl milionu, a proto jsou v ulicích skutečně vidět. Legitimují mě a tážou se na cíl cesty. Dnes by mělo být vše v pořádku – můj zjev a chování působí jakkoli, jen ne nepřizpůsobivě.

Reklama

Na zastávce stojí početné hloučky lidí. Navýšení dotací do silniční dopravy bylo vykompenzováno zásadními škrty ve financování MHD. Oficiální doktrína praví, že hromadné dopravy využívají pouze SNO a slušní lidé jezdí autem – proto není třeba ji přespříliš podporovat. Ve skutečnosti značná část slušných lidí kvůli nekonečným zácpám služeb MHD využívá. Stačí totiž několikrát přijít pozdě do práce, aby člověk mohl být ze společnosti slušných lidí vyloučen. Snažím se dávat si pozor. Po deseti minutách na zastávku přijíždí s hrozivým skřípotem rozhrkaná tramvaj model 2005. Všemi silami se cpu dovnitř, nemůžu si dovolit nechat si ji ujet. Na peróně zůstává stát několik důchodců.

Budova Ministerstva zahraničních věcí, kde pracuji jako úředník, je novostavba postavená vesměs z tvrzeného skla. S kolegy jsme si stále na očích a je na nás vidět i z ulice. Inu, oficiální motto zní, že soukromí je věc veřejná. Přicházím do kanceláře, dávám vařit vodu na kávu. Na oddělení styků se Severoatlantickou aliancí není mnoho práce. „Politika selského rozumu“, program vyhlášený na začátku dvacátých let, vedl k neschopnosti České republiky dostát svým závazkům vůči NATO. Důsledkem bylo naše nucené vystoupení z Aliance v roce 2030. Následovalo referendum, ve kterém „véčkaři“ rozhodli o opuštění Evropské unie. Vláda tento krok podporovala – měla to být reakce na údajnou snahu EU vnucovat nám kvanta své pomýlené legislativy. Dnes s oběma organizacemi udržujeme jen formální styky. O garanci naší bezpečnosti a suverenity byla požádána Ruská federace, a ta je také dnes naším nejdůležitějším obchodním partnerem.

Usadím se s kouřící kávou do křesla a na chvíli se zahloubám. Přemýšlím, jak by to tady mohlo vypadat, kdyby strana VV nevyhrála v roce 2018 volby, kdyby se Radek Jack nestal premiérem, kdyby „véčka“ nezískala o čtyři roky později ústavní většinu, kdyby v roce 2023 nebyl Jaroslav Šárka zvolen prezidentem a za čtyři roky doživotně prvním Véčkařem. Z úvah mě vytrhne zvonící telefon. „Ahoj, máš chvíli? Napadlo mě, že bys tam někde u vás mohl mít červený koberec. Náš se někde ztratil a potřebujeme ho kvůli oficiálnímu přijetí státní návštěvy. Přijede sám nejvyšší generál Maďarské gardy!“

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama