V souvislosti s přijetím tzv. vlasteneckého zákona na Slovensku se mi nutně vrací některé z myšlenek, které jsem uvedl v minulém příspěvku. Zdá se, že Slováky jednou provždy (těžce) vydobytá samostatnost má tendenci ústit do čehosi nebezpečně se podobajícího „národnímu státu československému“ první poloviny minulého století. Zatímco českému národovectví se v průběhu 20. století značně otupily hrany, to slovenské právě teď zažívá zlaté časy.
Z řady analogií do očí bije nejvíc ta, která se týká ústavního ukotvení státu. Preambule československé Ústavní listiny začínala slovy: „My, národ československý“. Preambule ústavy slovenské analogicky zvolává „My, národ slovenský“. A co na to Češi? Ti se snad alespoň trochu poučili z toho, jaké to je žít ve státě, který se navenek tváří jako stát „národní“. Zvláště když je v takovém státě nezanedbatelný počet příslušníků národnostních menšin. V souladu s evropským vývojem a zdravým rozumem bylo zvoleno neutrální „My, občané ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Budiž to autorům Ústavy ke cti.
Mám takový dojem, že naším „bratrům“ nebo alespoň politikům, kteří je reprezentují, v tomto ohledu trochu ujel vlak. Ne, že by Češi dnes nebyli vesměs tiše xenofobní a na svoji národnost hrdí (obzvlášť když se zrovna daří sportovcům). Vlastenectví je však u nás podle mě vnímáno jako něco dosti intimního, podobně jako třeba náboženské přesvědčení nebo sexuální orientace. Čeští politici (až na výjimky, z nichž jedna výrazně vyčuhuje) nemají potřebu občany manipulovat skrze prázdná vlastenecká hesla či dštění síry na „společného nepřítele národa“. Do sebe navzájem se pouští beze všech skrupulí, jen málokdy si ale vezmou k ruce reminiscence na citlivá místa českých dějin (nutno říci, že svou zásluhu na tom mají i média, která na to bývají dost háklivá).
Zdá se mi, že u našich východních sousedů je takové jednání stále na denním pořádku. Maďaři (ovšem snad jen z nedostatku jiných menšin) jsou vrcholnými slovenskými politiky dodnes označováni za původce všeho zla. Místo aby vznikající konflikty zažehávali, slovenští politici spíše přilijí olej do ohně. Extrémním případem tohoto přístupu je nikoli překvapivě Ján Slota, který se pozastavil nad tím, „jak pánbůh mohl dát tak krásnou zemi tak ošklivým lidem, jako byli staří Maďaři – to byli mongoloidní typy s křivýma nohama“. Ten samý člověk pak veřejně označuje homosexuály za „buzeranty“, což připomíná to nejhorší z dob Miroslava Sládka. Stačí to srovnat s nekompromisním celospolečenským odsouzením, které u nás vyvolaly nedávné výroky odboráře Duška (mimochodem jsem přesvědčen, že ten ve vysokých funkcích skončil). Příliš pozadu nezůstává ani premiér Fico, který například volá po řešení vzdělávání Romů skrze internátní segregaci. O politické zombie Mečiarovi ani nemluvě.
Národovectví, které chápu jako agresivní a bezobsažné vlastenectví, jde ruku v ruce s intolerancí k menšinám – a zdaleka ne jen národnostním, ale stejně tak i etnickým, náboženským či sexuálním. Těžko říct, zda bylo dříve vejce či slepice, jedno však nesporně plodí druhé. Myslím, že v tomto smyslu většina občanů ČR urazila poměrně dlouhou cestu k rozumné míře vlastenectví i tolerance. Chci věřit, že protesty, které přijetí vlasteneckého zákona na Slovensku vyvolalo, vypovídají to samé o občanech SR. Pokud mě o tom mají skutečně přesvědčit, s nejrůznějšími druhy protestů neskončí dříve, než bude vlastenecký zákon zrušen. První šanci mají zítra před Prezidentským palácem v Bratislavě.