Překvapení
se ovšem nekonalo. V jeho úvodní, asi pětiminutové řeči, slovo studenti padlo
leda v kontextu „jsem rád, že jsem mezi studenty“. Pojem 17. listopadu pak
vůbec ne. Tím byl podle mě poněkud na hlavu postaven smysl celé akce, kdy
úvodní motto bylo nadále možno vnímat pouze ve smyslu „vy jste studenti a zítra
máme 17.11., dobrá příležitost se s vámi pobavit“, čímž tak ztratilo
jakýkoli hlubší smysl.
Ve svém
projevu si Klaus postěžoval, že slavíme „pád železné opony“, „Sametovou
revoluci“ či „pád berlínské zdi“, ale nikoli konec komunismu jako takového.
Dále se mu nelíbilo, že málo slavíme a moc fňukáme či nadáváme. To přiřknul za
vinu naší prý málo optimistické povaze. Nepřetržité spory o příčiny pádu
komunismu a o kontroverze následujícího „transformačního“ období, o to, zda je
jej možno hodnotit kladně či ne, považuje prezident za „nedobré“. Osobně za
nedobrou považuji spíše naopak situaci, kdy jsou tendence dělat tlusté čáry za
komunismem a nyní evidentně i za obdobím tzv. transformace devadesátých let.
Tlusté čáry totiž předpokládají, že ti, kteří se v daných obdobích
prohřešili, ale protože byli u moci či jí sloužili, nebyli potrestáni (nebo
jejich prohřešek dokonce ani nevylezl na povrch), by měli být a priori
považováni za čestné a slušné lidi, v jejichž minulosti není záhodno se
rýpat. Snad nemusím dlouze hovořit o nedozírných důsledcích, které toto může
mít pro historickou paměť národa, stejně jako pro nutné přesvědčení společnosti
o tom, že každý zlý čin nachází odplaty.
Značnou porcí
narcismu obdarovaný prezident si následně nemohl odpustit reklamu na sama sebe.
Publiku vysvětlil, že vše, co by zde na půdě fakulty mohl říci, vlastně nemá
cenu říkat, neboť se to dočteme v jeho nové knize, čirou náhodou křtěné o
hodinu později v Luxoru. Tu by si měli všichni koupit, a on by nám jí pak
rád podepsal. Stačil i připomenout lidovou cenu 200,- Kč.
Následně
přišel prostor pro dotazy z publika. Byl jsem vesměs příjemně překvapen
jejich věcností. Protože byly jasně formulovány, bylo lze dobře rozeznat, kdy
Klaus otázku převrací či obchází. Dělal to téměř pořád a dokonce s jistým
škodolibým potěšením. Uvedu zde jakýsi stručný výtah:
Na otázku
po tom, jak může tvrdit, že občanská společnost je sdružením sobeckých
individuí odvětil svou typickou dikcí, že „míra pomýlení v tomto dotazu je
nekonečná. Bojujete o jakýsi blíže nedefinovaný a v společenskovědní
literatuře nezavedený termín občanská společnost.“. Uvedl své přesvědčení, že
možnost zakládat spolky či asociace na základě všech možných názorů či námětů
je základní svobodou. Sám je přece účastníkem takových aktivit jako zakladatel
CEP či Nadace Václava Klause. Naprosto však odmítl názor, že občanská
společnost by měla přebírat některé pravomoci i povinnosti státu. Za jediné
východisko parlamentní demokracie považuje systém politických stran
s mandátem od voličů. Z řečeného by se dala vyvodit jeho skepse
k jakékoli parciální autonomii a rozhodovací pravomoci „mimo stát“ , ať již
akademické či kulturní (a praveděpodobně i k jakékoli větší autonomii komunální
samosprávy, jež je sice součástí státní sféry, ale je mnohem blíže občanům a
tlakům občanské společnosti). Jakmile začnou spolky či sdružení aspirovat na
řešení nějakého problému, jenž považují za zásadní a začnou za ně v tom
nejlepším slova smyslu lobbovat u politiků (ať již demonstracemi či osobními
schůzkami), jedná se podle jeho pojetí evidentně již o nepřípustný zásah do
fungování parlamentní demokracie.
Tuto svoji
úvahu Klaus dále rozvedl v odpovědi na další dotaz, který se tázal po jeho
vizi do budoucna. Prohlásil, že jej velice baví a zajímají antiutopie. Uvedl,
opět v odkazu na svou knihu, že kapitola o zítřku je takovou antiutopickou
vizí do budoucna. „Není to pesimistické, jsou to tendence, které vidím. Jednou
z nich je oslabování a na druhou kolej posazování základního principu
zastupitelské demokracie.“ V tomto kontextu Klaus zmínil především hrozbu
„soudcokracie“. Tím měl asi na mysli „nebezpečné“ tendence soudců
k nezávislosti na politické moci. Vyjádřit se k opačnému problému,
tedy nadvládě politické moci a politiků nad soudy a právem obecně, se prezident
vůbec neobtěžoval. V reakci na další otázku, směřující k tomu, zda
Klaus v devadesátých letech nepovažoval ekonomickou transformaci za něco,
s čímž se sveze vše ostatní včetně práva, řekl, že „právo nebylo nikam
odstrčeno“. Vše se mělo odehrát skrze zákony, „myšlenka, že právo nebylo bráno
vážně, je zlá, tak to v realitě absolutně, absolutně nebylo.“ Uvedl však,
že otázka nedokonalosti zákona je úplně o něčem jiném. Klaus se tak profiluje
jako příznivce (dnes přežité) Weyrovy normativní školy tvrdící, že co je psáno,
to je dáno, a co psáno není, dáno není. Jasně se ukázala jeho technokratická
přehlíživost k jakýmkoli vyšším právním principům a neschopnost úvahy po
smyslu. Proto pro něj asi je přijatelnější, aby soudy rozhodovaly na politickou
objednávku, než aby skutečně chránily právo, a to i proti vůli politiků.
Souvisí to s jeho politikou „tlustých čar“, jak jsem ji zmínil výše.
„Nadřazenost Klause právu“ se dále
projevila i v odpovědi na otázku směřující k jeho odmítnutí jmenovat mladé
soudce v roce 2005. Uvedl, že pokud není v Ústavě řečeno, že
prezident „povinně jmenuje“, ale pouze „jmenuje“, pak je možné vést o jeho
možnostech odborný spor, ale neměla by z toho vzniknout politická hádka
(což je poněkud ironické, protože právnické kapacity v této otázce
zastávají konzistentní názor, rozhodně spíše než politici, kteří se rozhodují
do značné míry dle osobních sympatií či antipatií). V souvislosti
s tím Klaus řekl, že role prezidenta v parlamentním systému není
jasně definována, a že on má částečně právo svoje ústavou dané kompetence
vykládat, protože v roce 1992 nosil návrhy pasáží Ústavy na vládu
k projednání. Za to si vysloužil kroucení hlavou od děkana fakulty prof.
Gerlocha. Ten prezidentovi na závěr daroval nové vydání učebnice Teorie práva,
se slovy, že „je tam řešena značná část problémů, jichž jsme se zde dotkli.“
Můžu s uspokojením konstatovat, že jsem si na této debatě
utvrdil názor na jednání a názory našeho prezidenta. Jeho slovy, považuji je za
"nesmírně pomýlené", "nekonečně nedobré" a "absolutně,
absolutně nepřijatelné." Tím nechci říci, že by jeho vidění světa nemohlo
dávat jakýsi smysl. Bohužel však často vychází z nepravdivých faktů a je
založeno na ignoranci k vyšším etickým principům. To jej v mých očích
dostatečně degraduje.