Samosprávné pojetí vyšších územních celků (krajů) i obcí dnes vede k jejich téměř dokonalé nezávislosti na státní moci. To by v principu neměl být problém, avšak často se zdá, že zákonodárce byl v jistých ohledech k obcím a krajům až příliš benevolentní. Absence kontrolních mechanismů a závazných zákonných ustanovení tak nezřídka vede k tomu, že zastupitelstvo toho kterého samosprávného celku je vedeno autokraticky a doslova podléhá tyranii většiny. Příkladem budiž i pojetí voleb do zastupitelstev obcí.
Podle stávající úpravy se volby do „malých“ i „velkého“ zastupitelstva v Praze řídí zákonem o volbách do zastupitelstev obcí. Ten umožňuje, aby v obcích a městských částech, kde je voleno více než patnáct členů zastupitelstva, bylo území rozděleno na vícero volebních obvodů. Toto dle mého názoru velmi závažné rozhodnutí přitom vydává přímo rada té které obce či městské části, nikoli její zastupitelstvo. Vládnoucí strana si může jednoduše spočítat, jaké rozdělení volebních obvodů je pro ni nejvýhodnější, a to prosazovat. Pochybovat by se tedy dalo už i o samotném smyslu zmíněného zákonného ustanovení.
Nejvíce zarážející ovšem je, že se tato úprava vztahuje i na volby do magistrátu hlavního města, kde by bylo lze očekávat spíše úpravu analogickou s volbami do zastupitelstev krajů. Tato analogie se projevuje ve více rovinách, mj. i v tom, že politické strany pobírají za mandát svých zastupitelů v Praze 250 000 Kč ročně, stejně jako je tomu u krajských zastupitelstev. Pro volby do krajských zastupitelstev přitom platí, že území kraje reprezentuje jediný volební obvod. Díky tomu je nejen spravedlivější převod procentuálního výsledku na mandáty, ale zároveň se tím zvyšuje i právní jistota voličů.
Přes tyto pádné argumenty vyslovila vláda s tímto návrhem novely nesouhlas. Domnívá se totiž, že nejde o to, zda je Praha „více obcí“ nebo „více krajem“, ale o to, aby právní regulace byla co možná nejlepší. V podstatě konstatuje, že má smysl bavit se pouze o nějaké komplexní reformě, o které se povede širší diskuse a odmítá, že by se problém dal takto jednoduše vyřešit. Osobně o potřebě komplexní reformy samosprávy a širší diskuse o ní nemám pochybnosti. Nicméně se domnívám, že je třeba brát v potaz konkrétní kontext. Ten je v Praze takový, že ODS, disponující absolutní většinou v zastupitelstvu, se cítí ohrožena klesajícími preferencemi a zvažuje každou možnost, která by jí mohla zajistit výhru. Pomyslné stéblo, kterého se tonoucí ODS chytá, tu reprezentuje právě gerrymandering, tedy účelová manipulace s volebními obvody.
Již v roce 2002 byla Praha rozsekána na pět volebních obvodů. Letos se uvažuje až o sedmi. V praxi by to znamenalo, že pro zisk jednoho křesla v zastupitelstvu hlavního města by bylo třeba přes 10% hlasů v tom kterém obvodu – a tedy praktickou eliminaci zastoupení menších stran. Zda se tak skutečně stane, se ještě asi nějakou dobu nedozvíme, neboť benevolentní zákon stanovuje lhůtu 85 dnů před volbami. Ta v tomto případě vyprší až někdy v polovině července; do té doby si může primátor Bém se svými lidmi lámat hlavu s matematikou volebních obvodů.
Snaha Cyrila Svobody je proto dle mého názoru naprosto pochopitelná. Je to ovšem zároveň tak trochu boj s větrnými mlýny, vezmeme-li v potaz, že ODS disponuje většinou v Senátu, a že se proslýchá, že by navíc prezident takový zákon nepodepsal. I kdyby tedy Sněmovna bývala dala zelenou projednání návrhu ve zkráceném režimu, jak Svoboda navrhoval, šance na schválení zákona před volbami by byla malá. Za úspěch by ale snad bylo lze považovat i jenom to, kdyby se o problému začalo více psát a mluvit. Jsem přesvědčen, že je třeba účelové změny velikosti volebních obvodů do budoucna úplně znemožnit. A to nejen v Praze.