Nejsložitější to mají přirozeně ti, kteří se přistěhovali
z konce republiky či dokonce ze zahraničí a výrazně se tak rozvolnily
jejich rodinné vazby, nicméně určitou ztrátu jistot ve smyslu omezení kontaktů
s bývalými kamarády-spolužáky pociťuje snad téměř každý. Nakonec se
s tou změnou ovšem každý (přirozeně za předpokladu, že nespáchá
sebevraždu) nějakým způsobem vyrovná. Zvykne si na vysokoškolskou rutinu, pozná
nové lidi… Což však z nějakého důvodu často neznamená, že by přilnul
k svému studijnímu oboru.
Je nesporné, že generace lidí narozená v době kolem
pádu železné opony, má dnes i v České republice výrazně širší a
kvalitnější možnosti studia než tomu bylo třeba ještě u jejich rodičů. Navíc
již nejsou determinováni svým rodinným původem či kádrovým profilem – ke studiu
se může přihlásit každý a je jen na něm, jeho znalostech a schopnostech, zda
uspěje v příjimacím řízení. První kámen úrazu však nacházím v kritériích,
která jsou pro přijetí uchazečů na značné části vysokých škol nastavena.
Mimořádně populárními se totiž v posledních letech stávají tzv. Scio testy
– tedy jednotné standardizované testy, budící zdání objektivity. Použití těchto
testů ušetří školám mnoho peněz i energie jinak vynaložených na vytvoření
vlastního výběrového řízení. To ale není vždy žádoucí – například test
Obecných studijních předpokladů sice vypovídá cosi o uchazečově inteligenci a
schopnosti se učit, ale naprosto nemůže mít ambice zjistit jeho zájem o obor a
dosud získané znalosti. Přitom jsou tyto testy jediným kritériem pro přijetí
například na značnou část velmi různorodých studijních oborů na FSV UK.
Doplněny o test ze Základu společenských věd tvoří kritérium pro přijetí na
pražskou Právnickou fakultu apod.
Uchazeč o studium vysoké školy – a zejména o humanitní obor
– se tak často dostává do situace, kdy a) nemusí projevit o studium žádný zájem
ani vyvinout téměř žádné úsilí a díky úspěchu v obdobě IQ testu je přijat
na téměř na jaký obor si jen ukáže, b) projeví o studium zájem,
intenzivně se na něj připravuje, avšak protože není rychlým čtenářem či
počtářem, studium je mu vpravdě zapovězeno. V konstrastu k této
situaci stojí například přijímací řízení na většinu uměleckých oborů, které je
přinejmenším dvoukolové a jeho součástí je talentová zkouška zahrnující osobní
kontakt zkoušejícího s uchazečem. Nechystám se k současné situaci
nastínit jednoduché a efektivní řešení, protože jednoduše neexistuje – už
vzhledem k nepoměru počtu uchazečů na humanitní a umělecké obory. Jen
hledám přičiny toho zvláštního stavu, kdy existuje velmi zásadní fluktuace
studentů mezi obory, fakultami i samotnými vysokými školami.
Právě proto, že většina uchazečů byla na svůj obor přijata
bez vynaložení podstatného úsilí se totiž snižuje subjektivní hodnota samotného
studia a studenti – jak to cítím i sám na sobě – mají velký problém si studia
doslova „vážit“. To tedy ztrácí svou „váhu“ a stává se něčím do značné míry
éterickým, co člověka nesvazuje, ale spíše to kolem něj tak nějak proplouvá.
Tento pocit dále prohlubuje fakt, že značná část humanitních oborů nevyžaduje
každodenní prezenci, někde se člověk do kontaktu se studiem během semestru
nedostane téměř vůbec. Studenti se tedy stávají specifickým druhem, jehož
charakterizuje zásadní rozpor formy a obsahu – člověkem studujícím
nestudujícím. To ovšem jen do doby než přijde čas „konečného zúčtování“ ve
formě zkouškového období. Zde část studentů zjistí, že již není schopna dohnat
to, co zameškala, zatímco jiná část toho schopna sice je, ale pouze za cenu
zásadní demoralizace a zpochybnění smyslu samotného studia. Velká část
z nich si proto podá přihlášku na jiný obor, což však ve výsledku bývá
pouze únikem před zodpovědností, který dlouhodobě nic neřeší.
Co se tím vším snažím říci: asi nic více než to, že kdyby
bylo přijímací řízení šito na míru každému oboru a bylo by „tvrdé“, byli by
přijati lidé, kteří mají o studium skutečný zájem. Že kdyby je škola nutila od
začátku k pravidelné docházce a jisté formě drilu, pronikli by studenti do
oboru snáze, prohloubili by svůj zájem o něj a měli by paradoxně menší tendenci
zpochybňovat své předchozí rozhodnutí. Náročné studium prostě může být
motivující, zatímco příliš liberálně pojaté studium založené na odpovědnosti
každého studenta za sebe, svou docházku a svoje výsledky, pracuje
s modelovým zodpovědným individuuem, kterým bohužel téměř nikdo z nás
není.