Reklama
 
Blog | Tomáš Jungwirth

Ještě jednou o „kauze Melčák“ aneb Méně politiky a více práva

Dnes už měly být předčasné volby u konce, měli jsme mít zvolené nové reprezentanty, měla začínat složitá jednání o vládě a rozpočtu. Nic z toho se kvůli rozhodnutí Ústavního soudu neuskutečnilo. Zda je to dobře nebo ne, nechávám na vás, podívejme se však na situaci ještě jednou očima předních českých právníků. 


Není tomu příliš dlouho,
kdy jsem se domníval, že právo dává jednoznačné odpovědi na složité otázky. Předpokládal
jsem, že ve chvíli, kdy je nějaká kauza dostatečně zmapovaná, právo poskytuje
návod k pokud možno správnému a především nezpochybnitelnému řešení..
Nacházel jsem v něm paralelu s exaktními vědami, které pracují
s objektivně měřitelnými veličinami jako je délka nebo čas. Bohužel či
bohudík, právo nejsou pouze právní normy, a ani ty samy nejsou objektivně
měřitelné. Právo není na člověku nezávislé, naopak je lidským výtvorem, a
z toho již a priori plyne, že dává prostor pro mnoho různých interpretací.
Jeden rok na Právnické fakultě stačil, abych si uvědomil, jak byla moje představa
iluzorní, a že nalézání práva je velice složitou a osobitou vědou. K právu
neexistuje manuál, je to spíše něco neurčitého, skrývajícího se za množstvím neznámých
dveří, jak výstižně napsal Kafka.  

Zdá se, že jsem si pro
studium práv našel poměrně vhodnou dobu, zejména pro nedávné do značné míry
přelomové okamžiky českého ústavního soudnictví. Na jejich reflexi je možno dobře
ukázat výše popsané. K tématu „Kauzy Melčák (nálezu
Pl. ÚS 27/09)" se 9. října konala
panelová diskuse na Právnické fakultě UK.

Panelisty byli děkan fakulty
prof. Gerloch a vyučující doc. Gronský, doc. Kühn a doc. Kysela. První část
debaty  se týkala obecné otázky, zda a za
jakých podmínek může Ústavní soud přezkoumávat a rušit ústavní zákony. Následná
diskuse poukázala na nedostatky české Ústavy (o které se říkává, že je dobrá
v tom, co v ní je a špatná v tom, co v ní není). Ani na
tento relativně triviální dotaz totiž diskutující nenašli společnou odpověď.

Reklama

 

Právo rušit ÚZ? Ano i ne

Prof. Gerloch se domnívá,
že článek 87, odst. 1 a) týkající se pravomocí Ústavního soudu, mu nedává
dostatečnou legitimaci, aby mohl ústavní zákony přezkoumávat. Je však ochoten
připustit, že ve chvíli, kdy by byl porušen článek 9, odst. 2 Ústavy („Změna
podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná."), by ÚS
měl mít možnost ústavní zákon, který by k tomu vedl, i z vlastní
iniciativy přezkoumat a případně jej nikoli zrušit,
ale rozhodnout o jeho nicotnosti od
chvíle schválení
. V tom, co skrývá pojem zmíněných „podstatných náležitostí",
bohužel není zdaleka jasno. Prof. Gerloch k tomu přistupuje spíše
liberálně. Tvrdí, že aby byly změněny, muselo by se jednat o zásah fakticky
destruující identitu státu. Kromě toho se domnívá, že aspekt „demokratický" a
„právní" musí jít vždy ruku v ruce, že nelze upřednostnit jeden před
druhým. Toto tvrzení následně napadl doc. Kysela. Podle něj je občas nezbytné
se rozhodnout mezi „demokracií" a „právem", což lze vidět i na tomto konkrétním
případu: sebeomezení Poslanecké sněmovny a požádání suveréna (lidu) o nové
rozdání karet je naplněním demokratického aspektu, zatímco legislativní čistota
aktu vedoucího k předčasným volbám je požadavkem právního aspektu státu.

Doc. Gronský zastává naopak názor, že pokud je v Ústavě zakotvena pravomoc ÚS přezkoumávat
zákony, zahrnuje to možnost přezkoumávat zákony ústavní. Obhajoval to tezí, že
„lední medvěd je taky medvěd." Kdyby k tomu ÚS neměl pravomoc, bylo by
podle něj možno článek 9, odstavec 2 rovnou vyhodit, protože by nebylo
autority, která by dohlížela na jeho dodržování (respektive mohl by to být
Senát nebo lid, ale bylo by to třeba do Ústavy zakotvit). S prof.
Gerlochem (kterého tento populární veterán Prf UK v jednu chvíli omylem
označil za „soudruha děkana") se shodl alespoň na tom, že v případech
rušení neústavních ústavních zákonů by je měl označit za nulitní ex tunc (od
doby schválení) a nikoli rušit ex nunc (od doby rozhodnutí). S tímto
souhlasí i prof. Kühn, stojící v této problematice na straně děkana. Upozornil
však, že se jedná o otázku právně-filosofickou – například normativní přístup
totiž nulitnost v podstatně neuznává.

 

Akademici: Ústavní soud měl stížnost
zamítnout

V druhé části diskuse se probíral již konkrétní případ „kauzy Melčák". Zde našli
diskutující společnou odpověď (ač podkládanou odlišnými argumentacemi). Totiž,
že rozhodnutí ÚS nebylo šťastné, a že o odložení
voleb na základě Melčákovy stížnosti rozhodnuto být nemělo.

Ústavní soud ve svém nálezu argumentoval dvěma základními skutečnostmi.
Za prvé, že schválený ústavní zákon zkracující volební období nesplňuje
velmi základní požadavek obecnosti (tedy použitelnost na neomezený počet
případů). Za druhé pak, že působí retroaktivně.

Co se bodu jedna týče, akademici opět nenalezli shodu. Ústavní soud
argumentoval, že přijatý ÚZ není „změnou" ani „doplněním" Ústavy, pouze
„suspenzí" účinnosti článku 35, ve kterém jsou uvedeny možné cesty
k rozpuštění Sněmovny. Prof. Gerloch se však domnívá , že už vzhledem
k tomu, že analogický zákon byl přijat v roce 1998, vzniká jaksi
mimoděk pravidlo, že „Poslanecká sněmovna se může rozpustit podle článku 35
nebo přijetím Ústavního zákona". V tomto smyslu chápe přijatou normu jako
„doplnění Ústavy".

Podle prof. Gerlocha vady přijatého zákona nebyly dostatečným argumentem k jeho
zrušení vzhledem k účelu, který byl sledován; tedy
"sebeomezení" Poslanecké sněmovny. Děkan přitom uznal, že poslanci měli raději
jednat podle článku 35 Ústavy, který taxativně vyjmenovává možné způsoby
vedoucí k rozpuštění Sněmovny. Zároveň však uvedl, že tento článek považuje za
jedno z nejslabších míst Ústavy.

Docent Kühn s
těmito argumenty nesouhlasil. Uvedl, že podle jeho názoru je tento aspekt v
odůvodnění nálezu Ústavního soudu velmi dobře argumentačně podložen a je složité
jej vůbec napadnout. Zároveň připomenul, že když byl v roce 1998 schválen
analogický ÚZ, bylo deklarováno, že se jedná o výjimečnou a jedinečnou situaci.
Politici slibovali, že bezprostředně přijmou obecnou změnu Ústavy, která by
samorozpuštění Sněmovny usnadňovala. To se ani po jedenácti letech nestalo.

Pokud jde o
retroaktivitu, byli všichni panelisté k Ústavnímu soudu velice kritičtí. Ten podle
nich dostatečně nepodložil své tvrzení, že se jedná o pravou retroaktivitu. Akademici
se domnívají, že jde maximálně o retroaktivitu nepravou (vedoucí k jistému
zpětnému omezení právní jistoty), kterou však nepovažují za přepříliš závažný
prohřešek.

Pocity všech na konci shrnul docent Gronský, když řekl: „Ústavní soud se měl odmítnout stížností
vůbec zabývat. Vždyť Melčák vůbec nežádal to, co ÚS udělal!"
A v tom
je hlavní kámen úrazu. Rozhodnutí totiž padlo na základě individuální
stížnosti, kdy poslanec Melčák tvrdí, že zkrácením voleb by došlo
k porušení jeho základních práv a svobod (konkrétně práva na nerušený výkon
mandátu). Ke své stížnosti Melčák podle článku 74 Zákona o Ústavním soudu připojil
návrh na zrušení zákona (ten může samostatně podat jen 41 poslanců, 17
senátorů, prezident republiky a některé další instituce). Ústavní soud se však
ve své argumentaci zmíněnou stížností v podstatě nezabývá a rovnou
přechází k obhajobě zrušení zmíněného ÚZ (195/2009 Sb.). Koná tedy, jako
kdyby se jednalo o řádný návrh na zrušení zákona; přehlíží však evidentně fakt, že aby tak mohl
jednat, musí na prvním místě uznat nároky stěžovatele. Kromě toho je velice
problematickým například předběžné rozhodnutí ÚS o odložení vykonavatelnosti
rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb, což může podle zákona učinit „na návrh
stěžovatele". Stěžovatel toto opatření nenavrhoval, ÚS o odložení přesto
rozhodl…

Ústavní soud v mnoha lidech probudil sympatie. Je totiž nyní vnímán
jako nezávislá instituce, tak trochu bourající hegemonii politických stran, který
svým nedávným rozhodnutím dal nezodpovědně se chovajícím politikům zasloužený
políček. S tímto se ztotožňuji i já. Avšak zároveň si nemohu nepřiznat, že
z právního hlediska je situace mnohem méně jednoznačná. A skoro se zdá,
jakoby nález Ústavního soudu ve věci Melčákovy stížnosti byl rozhodnutím spíše politickým než právním. Což u instituce, podstatou jejíž existence je kontrola
Ústavy a ústavnosti, rozhodně není žádoucí. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama