Subjektivně se mi smazal časový, nebo lépe, historický
odstup, který proces ode dneška dělí. V důsledku se mi zdá, že jak
obžalovaní, tak prokurátoři se najednou stali mnohem více lidmi. To znamená: spadl z nich kus
(zaslouženého) hrdinského patosu, respektive ďábelské masky. Odmyslím-li si
kontext, zůstali jen lidé hrající divadlo – a rozhodně nelze říci, že by
prokurátoři byli kdovíjak skvělými herci. Spíše než hra, je to šaškárna pro
lidi, a nebýt to svou podstatou tragédie, je to z mého dnešního pohledu
podprůměrná komedie.
Tento dojem se snad dal očekávat. Překvapila, či spíše
zarazila mě však především jedna věc. A to, že obžalovaní – všichni do jednoho
– přistoupili na jazykový modus oficiální moci. Jako každá totalitní autorita, si
i komunisté přirozeně vytvořili vlastní slovníček pojmů, ze kterého rádi a při
každé příležitosti citovali. V roce 1950, dva roky po převratu, byly
jejich metafory a slovní hříčky obzvlášť ostré, různorodé a frekventované.
Dokonce tak, že to nutně muselo mít demagogické účinky – a nutno říci, že po
rétorické stránce byl proces s Dr. Horákovou a její skupinou zinscenován
perfektně.
„Věděl jste o tom, že tato jejich činnost je ku škodě československého
lidu – jeho největší části, že vede k tomu, aby zde byl odstraněn režim
lidové demokracie?,“ táže se prokurátor Urválek obžalovaného Josefa Nestávala.
Mezi dvěma částmi této věty dělá prokurátor schválně pauzu, obžalovaný se mu
snaží neúspěšně skočit do řeči a reaguje až na druhou část obligátním „ano“. Ve
výsledku je tedy dojem takový, že Nestával smýšlí a pracuje proti zájmu lidu.
To je jen jeden případ z mnoha, kdy se obžalovaný nechal zahnat do
verbální pasti. Nicméně toto je pro mě ještě pochopitelné. Co není –
obžalovaní, snad ve své snaze hájit se čestně a mluvit pravdu – akceptují jazyk
systému jako celek bez výhrad. Když se jich například táží na „západní
imperialisty“, nesnaží se pojem vůbec zpochybňovat – jakoby si neuvědomili,
jaký přídech takové označení nutně má. Domnívám se, že tato masáž podvědomí
nakonec musela mít i značný dopad na veřejné mínění; vcítím-li se sám do role průměrně
vzdělaného občana té doby, snad bych obžalované začal po čase skutečně
považovat za zločince a vlastizrádce.
Jsem přesvědčen o tom, že důsledným trváním na korektní
terminologii – tedy nazývání věcí pravými jmény – bylo možno scénář procesu
narušit, či dokonce zlikvidovat. Je samozřejmě pochopitelné, že obžalovaní
vynakládali veškeré své duchovní schopnosti a odvahu na svou čestnou obhajobu,
a že si důsledky tohoto svého (ne)počínání neuvědomili. Avšak alespoň od těch
účastníků s právnickým vzděláním by se dalo očekávat tvrdé lpění na
formální stránce věci. Krutý rozsudek, ostatně vynesený již před začátkem
procesu, by tím nezvrátili. Ale přinejmenším by neposkytli legitimaci další ze
zrůdností oficiální moci.