Je nesporným faktem, že z hlediska voličstva je SZ
z velké části pokračovatelkou havlovské „pravdoláskařské“ tradice (na
kterémžto označení neshledávám vůbec nic pejorativního – ten přídech, který má,
mohl vzniknout jen v tak cynické společnosti jako je ta naše). Navazuje
tedy na polistopadové středové liberální strany, které šly do politiky
s puncem novosti, nezkompromitovanosti, nezkorumpovanosti; tedy jakési všeobecné „čistoty“,
kterou si slibovaly udržet i za svého působení ve vysoké politice. To, že
voliči očekávali plnění tohoto závazku na 110 % a to, že tyto strany nikdy
neměly své skalní voliče, z každé z nich dělalo ohrožený druh. Lze
dokonce říci, že zde vznikl jakýsi komplex středové strany, která má problém si
přízeň voličů udržet déle než po jedno volební období. Konec příběhu byl zatím
vždy neslavný. Dojmy, které tyto strany vyvolávaly v lidech byly
povětšinou rozčarování, výsměch, ignorace. Ani ODA, ani US, ani SNK-ED (které
do této tradice počítám přesto, že se do PSP nedostali) však nevzedmuly takovou
vlnu vzteku a zloby až celostátního rozsahu, jako se to podařilo Straně
zelených.
Je to pro mě skutečně jen obtížně pochopitelné. Především,
SZ si ze všech jmenovaných stran té počáteční „čistoty“ udržela nejvíce. Je
například nepředstavitelné, že by se zapletla do nějaké korupční kauzy; když HN žádaly podrobné
vyúčtování čerpání prostředků PK i samotných poslanců, čtyři poslanci SZ
tvořili polovinu ze všech, kteří jej dodali. Ihned po zvolení do funkcí se
všichni zelení poslanci deklaratorně vzdali poslanecké imunity. Čerpají jen
zlomek poslaneckých výhod a náhrad, na které mají právo. Kromě toho je za nimi
veliké množství práce, ať už je to spuštění projektu Zelená úsporám Martinem
Bursíkem, velmi aktivní (ač krátké) a dle mnoha měřítek úspěšné úřadování
Ondřeje Lišky ve funkci MŠMT či neúnavný boj za nedělitelnost a absolutnost
lidských práv a práva spotřebitele Kateřinou Jacques (SZ je mj. jedinou
stranou, která dlouhodobě prosazovala antidiskriminační zákon). Kromě toho se
zeleným podařilo přivést do politiky a hlubšího společenského povědomí takové
osobnosti jako je Jan Švejnar či Karel Schwarzenberg. To na stranu
s původně šesti a posléze čtyřmi poslanci není vůbec málo.
Přes to vše je pochopitelná ztráta sympatií některých voličů
k této straně. Vleklé vnitřní spory, ventilované na veřejnost, končící až odchodem
dvou poslankyň z PK a následným vznikem konkurenční strany, zelené výrazně
oslabily. Stejně tak mohl být problém v tom, že SZ opakovaně hrozila
odchodem z vlády (např. v době Čunkovy kauzy), což ovšem nikdy neučinila.
Je však zřejmé, že hlavními zastánci toho doslova nenávistného přístupu nejsou
zhrzení (ex-)voliči. Jsou to lidé doslova ze všech ostatních částí politického
spektra. A je jich neskutečně mnoho. Stačí si přečíst diskuse pod články, kde hovoří či je citován některý zelený poslanec. V těch serióznějších médiích
se dozvíme, že „zelení jsou bolševici a teroristi“, v těch méně
seriózních, že „Jacques je hnusná a Bursík taky“. Vyvolávají ty zlobné reakce
tedy samy výrazné osobnosti SZ? Nebo zelená politika spočívající
v částečném omezování svobodné vůle (blbého) jedince? Nebo snad boj proti
prolomení těžebních limitů a energetické hegemonii ČEZu? Skutečně nedovedu
odpovědět, každý si ale asi najde svoje.
Snad hlavy časem ochladnou. Pro tuto chvíli se lidé stali
barvoslepými, a tak místo na rudou muletu bezhlavě útočí na zelenou. Pokud jde
o mě, jsem ochoten podstoupit to riziko a být toreadorem. Koneckonců, všichni
víme, jak ve většině případů končí souboj mezi hrubou a primitivní silou býka a
uvažujícím a ladným torerem.